Víra

Pod tuto stránku bych chtěl řadit články o víře. Jak jsem již o sobě napsal v článku "O autorovi", jsem křesťan a i když jsem se původně na této stránce věnoval astrologii, můj život momentálně směřuje jiným směrem, takže jsem se rozhodl obohatit svůj blog o tématiku víry. Celá řada astrologů v něco věří, takže zde budu prezentovat křesťanské myšlenky a pokusím se objasnit některé myšlenky bible. Bibli považuji za věruhodný a spolehlivý zdroj informací, za knihu, která shromažďuje židovskou moudrost nashromažďovanou po staletí a křesťanskou moudrost, nashromážděnou během několika desítek let po Kristu. Z toho důvodu bych chtěl na úvod napsat něco o bibli. Pokud vím, tak nejstarší biblické svitky jsou od Mrtvého moře v Izraeli, říká se jim také Kumránské rukopisy. Odhadovaný vznik evangelia Marka ~66–70 n.l., Matouše a Lukáše ~85–90 n.l. a Jana 90–110 n.l. Novozákonní část je zapsána v řečtině a skuteční autoři evangelií nejsou známi, autorství se přičítá výše jmenovaným autorům jen z tradičních důvodů. Důvod proč přímí Ježíšovi následovníci nesepsali evangelia byl ten, že se v té době očekával Ježíšův druhý příchod, tedy soudný den (v hebrejštině Jóm Acharon čili poslední den; v bibli se také mluví o dni hněvu, čili den kdy skončí čas Boží trpělivost a přijde soud na hříšníky). Ježíš totiž řekl, že přijde brzy, ale čas jeho příchodu nikdo nezná, jedině Otec. Druhým důvodem by mohlo být to, že praví Ježíšovi následovníci byli pro svou víru pronásledováni a zabíjeni, takže nevím zda by pro sepisování evangelií měli čas. Každopádně poté co očití svědci začali vymírat, až po několika desetiletích, nastala potřeba svědectví zaznamenat. Neznáme tedy přesný vznik evangelií ani jejich přesné datace. Kromě evangelií bible obsahuje také Skutky apoštolské a dopisy církvím, mezi nimiž dominují epištoly Pavla z Tarsu, které mají školící a výchovný charakter. Skutky apoštolské popisují život učedníků Ježíše Krista bezprostředně poté co Ježíš Kristus byl vzkříšen z mrtvých a vzat do nebe. Skutky apoštolské jsou vlastně takovým návodem či vzorem jak by mělo vypadat křesťanství zralých učedníků.

Součástí života církve té doby bylo pronásledování kvůli jejich víře, které bylo součástí víry. Učení Ježíše Krista pronásledování neoddělitelně spojuje s životem věřících a je známkou zdravé fungující církve. Kristova moc se realizuje (či uvolňuje) skrze utrpení Ježíše Krista a skrze jeho učedníky a to doslova. Ježíš přišel jako obhájce absolutní nekompromisní pravdy, přišel aby usvědčoval lidi ze sebeklamu. Zajímavý je zde kontrast se spasením, protože velmi často se mluví jen o tom, že Ježíš přišel lidskou rasu spasit a že nepřišel lidi soudit. To je sice pravda, přesto ale Ježíš svým vyučováním lidi usvědčoval z hříchu. Nabízel lidem uzdravení a odpuštění hříchů, Ježíš ale často zkoušel víru věřících tím, že je usvědčoval z hříchů. Představa nekřesťanů o tom jak by mělo vypadat kázání je taková, že by měli kázat lásku tím, že se nebudou starat o hříchy druhých. Před tím než Ježíš začal svou kazatelskou činnost existoval člověk jménem Jan, přezdívaný Křtitel, který připravoval židy na Ježíšův příchod. To dělal tím, že vyzíval lidi, aby se odvrátili od svých hříchů. Ti kteří se rozhodli následovat Boha, byli pokřtěni. V době kdy Ježíš začal svou misii tedy už byla připravená cesta. Lidé slyšeli o tom, že je nutné, aby činili pokání a přestali hřešit, pokud chtějí přijmout odpuštění hříchů a být spaseni. Na to se zjevuje Ježíš Kristus, který káže odpuštění hříchů, konání dobra a sebeobětování pro druhé. Součástí jeho služby je uzdravování nemocných. Odpuštění hříchů je provázeno uzdravováním. Proto židé uvěřili v Ježíše Krista, protože viděli, že uzdravil mnoho lidí. Musím však čtenáře upozornit na to, že dnešní kultura vůbec nechápe smysl slova věřit. Slovo víra bylo v té době chápáno zcela jinak než dneska. Víra znamenala příslušnost k určitému učednickému směru a z toho automaticky vyplývalo že věřit znamená činit skutky svého učitele nebo mistra. Pokud někdo tvrdí, že věří v Ježíše, ale vybral si z jeho nauky jen něco a navíc se neřídí náboženskými závazky své víry, tak to znamená že je nevěřící neboli nevěrný. Existuje tedy rovnítko mezi vírou, věrností, učednictvím, následovnictvím, spravedlností a opakem je pak nevíra, nevěra a jednání, které je v rozporu se zmíněným učením. Když tedy například bible mluví o spravedlivých, o svatých nebo o Božích dětech mluví o první skupině věřících. Ježíšovo učení nabízí spasení zadarmo skrze víru v odpuštění hříchů, to je ale podmíněno odvrácením od hříšného života, přesně tak jak k tomu vybízel Jan Křtitel. Slovo "zadarmo" musíme chápat správně. Je tím myšleno to, že nemůžeme nic udělat pro své spasení, protože na to jsme krátcí. Spasení duše si není možné koupit za peníze, ani za to, že vzorně vychováte všechny své potomky. Cena už byla zaplacena tím, že spravedlivý a nevinný člověk Ježíš Kristus, syn Boží, zemřel za hříšníky. Ne za ty, kteří i nadále hřeší, ale za ty, kteří se rozhodli skoncovat se svým starým hříšným životem. Proč smrt? Protože odplatou hříchu je smrt. Smrtí těla však život nekončí, duch žije dál. Duch člověka, který je obtížený hříchem bude navěky trpět, kdežto ten, který přijal odpuštění hříchů vírou v Ježíše Krista má propustku do nebe. Největším hříchem je to, že lidé odmítli uvěřit v oběť Ježíše Krista, neboť pohrdli Boží milostí. Nevěřící mají sklon vidět nespravedlnost v tom, že nemají na výběr, ale každý má na výběr. Evropané nejčastěji spoléhají na své "dobré" skutky, které jsou však dobré tak akorát když se lidé srovnávají mezi sebou. Zapomínají, ale že Bůh je svatý. Všichni zhřešili proto nikdo nemůže z vlastních sil přijít k Bohu. Je tu jen Boží milost, Bůh který se nám sám dává poznat; a lidé se pak sami rozhodují jestli toto poznání přijmou vírou nebo nevírou odmítnou. Definice nevíry/nevěry a hříchu je velmi jednoduchá. Bůh, světlo, přišel na svět, přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní si raději oblíbili tmu než světlo, proto své hříchy nechtějí odhalit na světlo. Lidé raději chodí svou vlastní cestou a určují si pravidla svého života sami, což prakticky znamená, že se nechtějí vzdát věcí, které milují a o kterých Boží Slovo prohlašuje, že jsou hříchem. Kdokoliv hřeší vyhýbá se světlu. Hříchem je i ona soběstačnost a touha řídit si svůj život sám. Obavy nevěřících mohou pramenit i z toho, že si představují Boha jako přísnou autoritu vypočítávající co vše je zakázáno... Pravda je však taková, že Bůh shlíží k lidem jako milující Otec, který touží mít vztah se svými dětmi. Velmi snadno se to dá přirovnat k dětem, které porodila a vychovala matka. Zabezpečila je, svůj majetek jim rozdala ze svého ba i své bydlení jim přenechala, ty děti však na matku zanevřeli a vyhnali ji ze svého. Nebo k synovi, který opustil svého otce s tím, že chce žít nezávisle. Majetek, který dostal od otce promrhal a nezůstalo mu nic. Otec ale nevnímá tyto věci jako největší křivdu, největší křivda je to, že dítě zapomnělo na otce a nemá zájem o další udržování vztahu. Podobně to vnímá i matka. Nejhorší co může pro milujícího rodiče být, pokud ztratí syna či dceru. Pokud nastanou rozpory v rodině a otec či matka tuto náklonnost k dceři či synovi necítí, je těžké najít jiné přirovnání, protože pro lidi, kteří zažili negativní zkušenosti v rodině je těžké chápat lásku. Nejdůležitější pro Boha je osobní vztah s tebou milý čtenáři/čtenářko.

Uznání hříchů je podobné jako v partnerském vztahu. Pokud vás vaše milá podvede s vaším nejlepším kamarádem (či váš milý s vaší nejlepší kamarádkou) ale vaše láska je tak velká, že toužíte odpustit i přes bolest, kterou vám to přivodilo, očekáváte, že vaše polovička vás už nepodvede a váš kamarád (vaše kamarádka) nebude tuto zradu opakovat. Pokud by však v této podlosti pokračoval, nedokážete takovou nevěru dál snášet, nejen kvůli bolesti, kterou vám to způsobuje, ale i kvůli důstojnosti kterou máte a o kterou přicházíte. Sice toužíte o nápravu vztahu, to je ale možné jen pokud dojde k odstranění překážky, která je mezi vámi. Stejně tak je to i ve vztahu s člověkem a Bohem. Bůh prostě nemůže donekonečna přehlížet a odpouštět lidskou nevěru, právě pro velikost lásky, kterou člověka miluje. Bůh se už obětoval, když poslal svého Syna Ježíše Krista, aby byl ponížen, trpěl a byl zabit. Tato oběť se stala prostředkem usmíření vztahu mezi Bohem a člověkem, prostředkem nalezení skutečného živého vztahu s Bohem, nadpřirozené lásky a konec konců i obnovení ducha ve vás. Proto pohrdnout touto obětí je pro Boha nejen bolestivé, zdrcující, ale i ponižující.