Obranné mechanismy racionalizace a kompenzace
17.02.2018 12:09
Podle tohoto modelu je člověk, který zažívá jakýkoliv pocit tělesné nedostatečnosti, zároveň také nejistý. Tato nejistota ho vede k soustředění pozornosti na tělesné projevy domnělé či skutečné nedostatečnosti a taková koncentrace pozornosti může postupně dekompenzovat jeho psychickou stabilitu.
Nejčastější psychickou obrannou reakcí je pak racionalizace nebo některá z forem kompenzace. Racionalizací si člověk logicky snaží vysvětlit důvod a eventuálně i zbytečnost pocitu nedostatečnosti. Ilustrujícím příkladem mohou být věty typu: I v ošklivém těle se skrývá krásný duch. Vrásčitá tvář vypadá důvěryhodněji. Malé oči více vidí. I s malým kašpárkem lze zahrát úžasné divadlo. Není důležité, jak vypadáš, ale co máš v hlavě. atd. Racionalizace však bývá v tomto případě většinou časově omezena formou obranné reakce.
Další obrannou reakcí může být kompenzace. Obvykle ji dělíme na aktivní a pasivní. Nejčastějším projevem aktivní kompenzace je agresivní chování. Projevuje se převážně slovním projevem a ve vystupňovaném chování s hysterickými rysy. Častým příkladem agresivního chování jsou např. slovní útoky, přehnané bagatelizování, světáctvi, stupňované maskulinní chování, sociální ignorace, porušená míra soucitu aj. Pasivní formou obranné kompenzace rozumíme únik do pasivity, „sebeuzavření", které se navenek projevuje jako neprúbojnosl, strach vyslovit vlastní názor, tj. „sociální němotou".
Výše uvedené obranné reakce bývají obvykle maladaptivní, nepřinášejí jedinci dlouhodobý pocit vnitřního uspokojení, spíše omezují schopnost dosahovat osobních nepatologických cílů a negativně se mohou odrážel i v sociálních vztazích.
Tyto maladaptivní způsoby psychického prožívání a reakcí vedou postupně k zásadnímu narušení psychické stability a někdy až k dekompenzaci psychického stavu. To se pak může projevit ve vytvoření komplexu méněcennosti, který jedince dále hendikepuje v jeho sociálních vztazích.
Negativní prožívání handicapu vede k narušení kvality života postiženého. Psychické hodnocení kvality lidského života vychází pouze ze subjektivního prožívání jednotlivce, z jeho myšlení a hodnocení všeho kolem něj. Podle Vymětala považuje lidský jedinec vlastní život za kvalitní tehdy, když se jeho očekávání shodují s životní realitou tak, jak ji sám vnímá a hodnotí. Podmínkou osobní spokojenosti je dobrý život náš a našich nejbližších, dobré uplatnění a kladné citové odezvy nejbližšího sociálního okolí. To ovlivňuje sebeúctu, potvrzuje autenticitu a kompetentnost.
Osobní nespokojenost vede k duševnímu trápení. Obecně mluvíme o utrpení. Vzniká na základě porušení psychické pohody a tělesného zdraví. Míra negativního subjektivního prožívání utrpení je dána osobnostními vlastnostmi jedince, jeho psychickou odolností a vlastní mírou adaptability. Rozhodující roli hraje pozitivní nebo negativní sociální přijetí a odezva nejbližšího okolí. Negativní psychické prožívání provázejí negativní emoční pocity - strach, úzkost, trvalé napětí a očekávání neblahých zpráv. Tyto citové příznaky obvykle vyústí v úzkostně depresivní poruchu. Pokud se tento maladaptivní negativní mechanismus opakuje bývá velmi obtížné ovlivnit ho psychoterapeuticky, ale také nelze očekával radikální změny této základní neurotické poruchy od eventuálních zákroku estetické chirurgie.
Už psychoanalytik Sigmund Freud si uvědomoval, že ego je do značné míry „body ego". Jeho narušení proto citlivě zasahuje ty nejhlubší části naší osobnosti.
Tělesné nedostatky může člověk přehlížet, nemusí jim věnovat nepřiměřenou pozornost. Projevy stáří může přijímat pokorně. Strach ze smrti, stáří a jeho projevů, strach ze ztráty atraktivity a sexuální přitažlivosti však jednoznačně (více či méně) naše myšlení zasahuje.
Touha po věčném mládí, snaha sladit představy o sobě se skutečnou tělesnou vizáží vede mnohé z nás k zamyšlení a k touze po změně. Na misce vah se ocitá individuální duševní prožitek a reálný tělesný obraz. Je-li z jakéhokoli důvodu subjektivně prožívaná disproporce příliš velká, ztrácí člověk sebejistotu. Nejistota se odráží negativně v jeho chováni. Asertivni chování, které jediné vede k dosažení dlouhodobých cílu, je vystřídáno poddajností, vnější netečností či útočností a tendencí napadat, dominovat. Logickým důsledkem je negativní sociální odezva, která ovšem ještě více prohlubuje pocit nespokojenosti a neúspěšnosti, dále snižuje sebevědomí a sebehodnocení - roztáčí se bludný kruh (obr. 8.2).
Zdroj: Estetická plastická chirurgie a korektivní dermatologie. Brychta Pavel, Stanek Jan, a kolektiv.
Reagovat a zapojit se do diskuse můžete zde:
diskuze.najdise.cz/prispevek/23876
Skvělý článek, který jsem narazil na google books. Tak výtečný text týkající se psychoanalýzy či psychiatrie jsem už dlouho nečetl. Týká se to problémů komplexů, s nízkým sebevědomím a vliv na sociální chování.
Začíná to na str 74:
https://books.google.cz/books/…
Začíná to na str 74:
https://books.google.cz/books/…
Psychologicko-etické důvody vedoucí pacienta k plastickému výkonu
Podle tohoto modelu je člověk, který zažívá jakýkoliv pocit tělesné nedostatečnosti, zároveň také nejistý. Tato nejistota ho vede k soustředění pozornosti na tělesné projevy domnělé či skutečné nedostatečnosti a taková koncentrace pozornosti může postupně dekompenzovat jeho psychickou stabilitu.
Nejčastější psychickou obrannou reakcí je pak racionalizace nebo některá z forem kompenzace. Racionalizací si člověk logicky snaží vysvětlit důvod a eventuálně i zbytečnost pocitu nedostatečnosti. Ilustrujícím příkladem mohou být věty typu: I v ošklivém těle se skrývá krásný duch. Vrásčitá tvář vypadá důvěryhodněji. Malé oči více vidí. I s malým kašpárkem lze zahrát úžasné divadlo. Není důležité, jak vypadáš, ale co máš v hlavě. atd. Racionalizace však bývá v tomto případě většinou časově omezena formou obranné reakce.
Další obrannou reakcí může být kompenzace. Obvykle ji dělíme na aktivní a pasivní. Nejčastějším projevem aktivní kompenzace je agresivní chování. Projevuje se převážně slovním projevem a ve vystupňovaném chování s hysterickými rysy. Častým příkladem agresivního chování jsou např. slovní útoky, přehnané bagatelizování, světáctvi, stupňované maskulinní chování, sociální ignorace, porušená míra soucitu aj. Pasivní formou obranné kompenzace rozumíme únik do pasivity, „sebeuzavření", které se navenek projevuje jako neprúbojnosl, strach vyslovit vlastní názor, tj. „sociální němotou".
Výše uvedené obranné reakce bývají obvykle maladaptivní, nepřinášejí jedinci dlouhodobý pocit vnitřního uspokojení, spíše omezují schopnost dosahovat osobních nepatologických cílů a negativně se mohou odrážel i v sociálních vztazích.
Tyto maladaptivní způsoby psychického prožívání a reakcí vedou postupně k zásadnímu narušení psychické stability a někdy až k dekompenzaci psychického stavu. To se pak může projevit ve vytvoření komplexu méněcennosti, který jedince dále hendikepuje v jeho sociálních vztazích.
Negativní prožívání handicapu vede k narušení kvality života postiženého. Psychické hodnocení kvality lidského života vychází pouze ze subjektivního prožívání jednotlivce, z jeho myšlení a hodnocení všeho kolem něj. Podle Vymětala považuje lidský jedinec vlastní život za kvalitní tehdy, když se jeho očekávání shodují s životní realitou tak, jak ji sám vnímá a hodnotí. Podmínkou osobní spokojenosti je dobrý život náš a našich nejbližších, dobré uplatnění a kladné citové odezvy nejbližšího sociálního okolí. To ovlivňuje sebeúctu, potvrzuje autenticitu a kompetentnost.
Osobní nespokojenost vede k duševnímu trápení. Obecně mluvíme o utrpení. Vzniká na základě porušení psychické pohody a tělesného zdraví. Míra negativního subjektivního prožívání utrpení je dána osobnostními vlastnostmi jedince, jeho psychickou odolností a vlastní mírou adaptability. Rozhodující roli hraje pozitivní nebo negativní sociální přijetí a odezva nejbližšího okolí. Negativní psychické prožívání provázejí negativní emoční pocity - strach, úzkost, trvalé napětí a očekávání neblahých zpráv. Tyto citové příznaky obvykle vyústí v úzkostně depresivní poruchu. Pokud se tento maladaptivní negativní mechanismus opakuje bývá velmi obtížné ovlivnit ho psychoterapeuticky, ale také nelze očekával radikální změny této základní neurotické poruchy od eventuálních zákroku estetické chirurgie.
Už psychoanalytik Sigmund Freud si uvědomoval, že ego je do značné míry „body ego". Jeho narušení proto citlivě zasahuje ty nejhlubší části naší osobnosti.
Tělesné nedostatky může člověk přehlížet, nemusí jim věnovat nepřiměřenou pozornost. Projevy stáří může přijímat pokorně. Strach ze smrti, stáří a jeho projevů, strach ze ztráty atraktivity a sexuální přitažlivosti však jednoznačně (více či méně) naše myšlení zasahuje.
Touha po věčném mládí, snaha sladit představy o sobě se skutečnou tělesnou vizáží vede mnohé z nás k zamyšlení a k touze po změně. Na misce vah se ocitá individuální duševní prožitek a reálný tělesný obraz. Je-li z jakéhokoli důvodu subjektivně prožívaná disproporce příliš velká, ztrácí člověk sebejistotu. Nejistota se odráží negativně v jeho chováni. Asertivni chování, které jediné vede k dosažení dlouhodobých cílu, je vystřídáno poddajností, vnější netečností či útočností a tendencí napadat, dominovat. Logickým důsledkem je negativní sociální odezva, která ovšem ještě více prohlubuje pocit nespokojenosti a neúspěšnosti, dále snižuje sebevědomí a sebehodnocení - roztáčí se bludný kruh (obr. 8.2).
Zdroj: Estetická plastická chirurgie a korektivní dermatologie. Brychta Pavel, Stanek Jan, a kolektiv.
Reagovat a zapojit se do diskuse můžete zde:
diskuze.najdise.cz/prispevek/23876